CHAMP DE TENSION

elitná klaunská spoločnosť

wertHer, wertHer

Theater of John  Kiripovsky /PL/

a
Champ de Tension

WERThER, WERThER


    

podľa J.W.Goethe, Utrpenie mladého Werthera



Stručný príbeh predlohy:


Román je napísaný formou listov, ktoré píše mladý Werther svojmu priateľovi Wilhelmovi. Werther odchádza za odpočinkom do malej dedinky, v ktorej sa zoznamuje s dievčaťom menom Lotte. Lotte i Werther sa stávajú veľkými priateľmi, navštevujú sa a Werther tak pomaly zapadá do rodinného života mladej Lotty. Ona je však zasnúbená s Albertom. Medzi trojicou vzniká milenecký trojuholník. Wertherova láska k Lotte končí tragicky. Mladý Werther sa rozhodne dobrovoľne opustiť svet. Spácha samovraždu.


Popis inscenácie:


Ide o pohybovú, pantomimickú inscenáciu s minimálnym množstvom textu, hranou jedným hercom. Predlohou je román v listoch od J.W.Goetheho. Jeho témou je milenecký trojuholník. Téma inscenácie cituje problémy cudzopasnej lásky, závislosti, potreby byť vo vzťahu tretím, umeleckej geniality, sexuality, prírody a samovraždy.

Rámec tvorí obecná otázka divadla a jeho schopnosti komunikovať s divákom. Werter je na javisku osamotený, je vystavený hraniu a predvádzaniu. Všetko, čo hrá, adresuje svojmu priateľovi Wilhelmovi, ktorého zastupuje hľadisko – teda divák. V jeho osamotení môžeme sledovať jeho nepatričné chovanie i neschopnosť sa sústrediť. Werterove šialenstvo má korene v nenaplnenej láske, v nemožnosti mať druhého. Všetko sa odohráva v jeho predstavách, snoch a v nenaplnenej láske. Predstavenie chce byť tiež akýmsi názorom na divadlo i na nové klaunstvo. Balansuje na hrane pátosu, melanchólie, humoru a cynizmu.



Inscenácia Werter, Werter, sa zúčastnila niekoľkých zahraničných festivalov:


Accidental Festival LONDON, Podium MOSKVA, Dream Fatory OSTRAVA, Next/Wave PRAHA, Encoutner BRNO, ďalej sa inscenácia hrala v mestách LODŽ, OLOMOUC, BRATISLAVA, LIPTOVSKÝ MIKULÁŠ a v ďalších menších mestách.



Režisér o inscenácii:

„Témou inscenácie je túžba po láske, po splynutí s milovanou osobou. Nenaplnená, neopätovaná láska robí z človeka vyšinutého blázna, klauna. Mojou snahou bolo čo najjednoduchšie ukázať zložité myšlienkové pochody osamelého a po citoch prahnúceho mladého človeka. Jedine láska ho môže zachrániť, lebo tá ho zranila. Ďalšou témou inscenácie je rozpoltenosť osobnosti. Absurdita divadla, kde herec predvádza niekoho, kým v skutočnosti nie je. Režisér musí hrať Wertera, pretože herec, ktorý ho mal hrať, nedorazil do divadla. Tento rámec je istou koncepciou a danou okolnosťou inscenácie. Táto okolnosť umožňuje istý odstup od predvádzanej postavy Wertera. Nechcel som psychologicky prežívať postavu Wertera. Divadlo chápem ako umelo vytvorený svet, ako podivný cirkus citov a nálad. Preto je inscenácia Werter, Werter existenciálnou klauniádou. Všetko je na hrane horkej irónie, tancom smrti umierajúceho filozofa-divadelného klauna. Pokúsil som sa vytvoriť mikrosvet do seba uzavretého človeka /génia-Goetheho/, ktorý hľadá svoje miesto vo svete svojich predstáv. Nakoniec sa Werter rozhodne tento svet opustiť. Preto je druhá časť inscenácie cyklom zabíjania. Werther nezabíja iba seba, ale aj „lásku“. No sme v divadle, čiže herec nezomiera, všetko je iba ako.

Zo začiatku našim cielom bolo znemožniť hereckej postave akýkoľvek časovo-priestorový vzťah, zneškodniť situáciu už v jej zárodku. Aby herec nič neprežíval. Téma Werterovej samovraždy, milenecký trojuholník, cudzopasná závisloť, genialita, sexualita, príroda, atď. …nás nezaujímala, chceli sme vytvoriť názor na divadlo, no nepodarilo sa, témy nás zahltili, dnes je to iba pokus oživiť mŕtve, možno to tam kdesi v tej spiritualite je. Vtedy sme sa s J.Kiri stretli na nejakej dielni a balili sme jednu ženskú a potom ma zobral do Polska…on sa bál, ja som ušiel…dnes to je už jedno…Prvotný cieľ je neznemožniť sa. Druhotný je zavraždiť sa, to je vtipná koncepcia. Koncepciu je nepotrebovať koncepcie. Improvizácia je pre opice. /JM/

 

H.Hein: "Příroda chtěla vědět, jak vypadá, a stvořila Goetha“

"Wertherovská móda" - modrý frak, žluté kalhoty a vesta. Uvedení Goetheoé knihy ale také vedlo k obrovské vlně sebevražd. Z tohoto důvodu považoval Goethe za nutné opatřit druhé vydání mottem pro senzitivní čtenáře: "Buď muž a nenásleduj mne!".


Cenu za objev roku si z Next Wave odvezl Ján Mikuš,

jeho Werther, Werther si to zaslouží

next-wave-perex

Scoutům alternativně-divadelního festivalu Příští Vlna/Next Wave padl do oka mladý slovenský režisér Ján Mikuš, toho času student režie na JAMU, a tak ho pozvali na letošní ročník, aby představil svoje autorské představení Werther Werther. I Mikuš nelenil, dorazil a Werthera zahrál. Za to se mu dostalo ocenění za objev roku 2009.

Od vydání Goetheova Utrpení mladého Werthera na konci osmnáctého století se s osudem titulního hrdiny ztotožnilo už mnoho mladých mužů. Werther se již tehdy stal věcí módy a nezapomínají na něj ani soudobí tvůrci. Nyní se na českých divadelních prknech s Wertherem vypořádal Slovák Ján Mikuš, jehož představení vzniklo pod křídlem Klaunské společnosti Champ de Tension. Tvůrce pojal svou interpretaci Goetheovy klasiky jako klauniádu a one-man-show. Mikuš, který se profesně věnuje jak divadelní režii, tak herectví, usoudil, že Werthera bude nejlepší sehrát pouze v jednom herci, a tak se hlavní úlohy ve zhruba hodinovém monodramatu zhostil sám.

V předsálí pražského NODu se ukázal jako velice schopný a talentovaný klaun, který svůj humor a vtip zakládá na jedné straně na přirozené nesmělosti a amatérství (ale v tom nejlepším slova smyslu), na druhé straně na parodování snobské přezíravosti a okázalé nespokojenosti s čímkoliv. V tomto duchu Mikuš zahajuje představení upozorněním, že představení nemůže být sehráno tak, jak by si představoval (nedorazil herec, takže si to musí zahrát sám, nedali mu honorář a ta scéna je taky otřesná), přičemž naplno rozvíjí svou schopnost bavit lidi způsobem, na který třeba nemusíme být zvyklí, ale který je o to víc osvěžující a vtipný. Po nečekaném entré si vyžádá krátkou pauzu na převlečení a vrhá se na věc.

Jeho Werther se na jevišti musí spokojit s jednou židlí, stolem, věšákem na šaty a několika menšími rekvizitami. Vše je namačkáno na prostoru několika metrů čtverečních, což pozitivně přispívá k atmosféře na jevišti. Werther žije v miniaturním prostoru, kde se musí tísnit se svojí samotou a zoufalstvím. Musí si vymýšlet různé, zpravidla nesmyslné činnosti, kterými se může ve své samotě zabavit. Složitě a zdlouhavě se opakovaně obléká do saka, nepochopitelně řeší, že se nemůže pořádně opřít o stůl, nebo si hraje na to, že v místnosti s ním je ještě někdo; možná dívka, do které je zamilovaný, možná někdo jiný. V osamělé agónii začíná ve Wertherovi propukat šílenství, dokola opakované hry a klaunské skopičiny před imaginárním zrcadlem mu nestačí nahrazovat sociální a citový kontakt a objevuje se u něj schizofrenie, hercem pouze naznačovaná rychlými skoky mezi identitami režiséra – herce Jána Mikuše a nedorazivšího, imaginárního herce – režiséra Jána Kiripovského. Tragická klauniáda končí Wertherovou sebevraždou. V návaznosti na Goetheova Werthera se Mikuš zastřelí několikrát bez úspěchu; pravý Werther umíral bolestivě dvanáct hodin, Mikušův Werther opakovaně fyzicky i duševně trpí nepodařenými pokusy o sebevraždu.

Werther, Werther je podařená divadelní hříčka, která si pozornost pořadatelů festivalu Next Wave zaslouží více než většina inscenovaných kusů. Autor sice literární klasiku neobohatil o výrazně nové obzory, podařilo se mu však Werthera podat způsobem, který původní poselství díla ctí i při použití nových a netradičních divadelních forem. Ocenění za objev roku je toho zaslouženým potvrzením.


Ján Mikuš – Werther, Werther

Režie, dramaturgie: Ján Mikuš
Hraje: Ján Mikuš
Psáno z provedení na Festivalu Příští vlna/ Next Wave v NOD Roxy dne 10. října 2009

 

Posted By Diana Damian On May 29, 2009 @ 4:47 pm In Fringe, Reviews,

Roundhouse Theatre |


LONDON THEATER BLOG


Werter, Werter

 


Playful, macabre and inventive, Werter, Werter is an interpretation of Wolfgang Goethe’s famous autobiographical novel The Sorrows of Young Werther; created and performed by Ján Mikuš of The Janacek Academy of Music and Performing Arts [1] in Brno, Czech Republic.

Written in the form of letters from Werther to his friend Wilhelm, the novel recounts the tragic downfall of a young artist consumed by unrequited love and driven to suicide. Ján Mikuš fuses key elements of the novel’s narrative structure with mime, ‘freak show’ and extracts from the letters to explore the character of the young philosopher turned fool in love.

Mikuš switches between real and surreal characters with remarkable ease. One moment he is the director of the show, announcing, with a wry smile, that the actor is lost somewhere in London; that London is big, but the show must go on. He asks the audience to be tolerant of his lack of acting skills. ‘Be with me’, he says. ‘Super’. Then when he becomes the actor, he demonstrates a wonderfully precise and evocative physical language.

As well as inhabiting Werter’s character, caught in the love triangle that drives him to desperation, he also plays the fool – a man pretending to be someone else, lost in the chaos of his own imagination. All these characterizations are repeated throughout the performance, each time a little different, taking them deeper into unknown territory.

What makes Werter, Werter so compelling is its ability to play with structure, illusion and anticipation – the basis of theatre. Thus, in the final quarter of the performance we observe Werter repeatedly committing suicide. From tragic act it becomes spectacle. The sounds of gun shots turn into machineguns. We see Werter run across the stage, repeatedly being murdered in front of a projection of Michelangelo’s The Creation of Adam [2], whom he eventually shoots with his red toy gun, writing the words ‘Are you really with me?’ in front of the painting. Werter kills fate and love, yet Mikuš brings them back through the magic of repetition.

Reminiscent of Jan Švankmajer [3]’s short animated films [4] exploring the mechanisms of macabre spectacle, the performance toys with the meaning of theatrical tradition and the possibilities of play. There is a strong dialogue between the romanticism that Mikuš holds in such irony, and the spectacle he so skilfully drifts into. Theatre does not have to be linear or orderly, its strength lies in collage, Mikuš tells us. Werter, Werter is broken, odd, and wonderful.


Article printed from London Theatre Blog: http://www.londontheatreblog.co.uk

URL to article: http://www.londontheatreblog.co.uk/werter-werter/

 

 

INTERNATIONAL YOUNG MAKERS MARATHON: Kratochvíle osamělého muže

 

[Martin Macháček]

Encouter/Setkání, festival vysokých umeleckých škôl


Ján Mikuš zakončil sobotní Internatiol youth makers marathon autorským představením Werther, Werther.

Jako student ateliéru režie JAMU tak reprezentoval „samostatnou“ tvorbu studentů z hostitelské školy. Jako hlavní inspiraci pro svou existenciální „klauniádu“ zvolil Goetheho Utrpení mladého Werthera. Román psaný formou dopisů, které utváří velmi komplexní analýzu emocí a složitých myšlenkových pochodů osamělého, zároveň po citech silně prahnoucího člověka. Jeho smutek a depresivní úvahy končící odhodláním k sebevraždě Mikuš výrazně zredukoval do pár replik. Samotného Werthera pak ztvárnil on sám. Jde tedy o autorskou „one man show“, jež klouže mezi tragikomickou hořkou ironií klaunské výpovědi a dekadentním tancem smrti umírajícího filosofa.

 

 Inscenace se tak rozděluje na dva tématické rámce. Werther balancující a Werther bilancující. První část je klauniádou o odhodlaném mladíkovi, který pro samou lásku zapomíná, roztržitě kmitá, snaží se upokojit svou touhu nějakou absurdní či ztřeštěnou činností (např. se rozptyluje oblékáním a svlékáním saka, následným dohledáváním věšáku na stojanu). Výraznou funkci mají ve Werther, Werther právě rekvizity. Mikuš je všechny vtahuje do hry. Kombinacemi předmětů vytváří mikrosvět osamělého, uzavřeného člověka, co navzdory své samotě hledá nějaké opodstatnění okolního světa a svého místa v něm. Po balancování na nerovné ploše dosedá Werther na ostrou hranu mezi životem a smrtí. Následná bilance jeho situace dopadá dobrovolným exitem. Obrazy provázející jeho pouť do podsvětí mají ráz non-komfortní halucinace. Werther padající bezednou prázdnotou neustále cykluje akt svého zabití. Vždy v jiné, obludnější mutaci. Myšlenky na tupení Boha (výjev, v němž jej zastřelí pistolí na projekci Michelangelova obrazu Stvoření Adama), nenaplněné životní ideály a návraty k okamžikům mrhání životní energií.

 

Mikuš sám naznačuje formální disharmonii mezi prvním a druhým celkem. Svou mystifikací, v níž poprvé uvede sebe jako Jána Mikuše, režiséra inscenace, který musí Werthera hrát za nepřítomného Jána Kiripovského je vystřídána v druhé části mystifikací na opačném principu – Kiripovský jako režisér musí hrát za nedorazivšího Mikuše. Dekonstrukce, destrukce na druhou. Epické zpřítomňování hrou grimas do diváků. Temné a něžné zároveň…

 

 

DIVADELNí FLÓRA OLOMOUC 2010

Pohybová, pantomimická inscenace pro jednoho herce vznikla na motivy románu v dopisech J. W. Goetha Utrpení mladého Werthera, jehož tématem je milenecký trojúhelník: Werther se zamiluje do Lotty, která je však zasnoubená s jeho přítelem Albertem. Režisér Ján Mikuš vyzdvihl ve své interpretaci jako základní téma obecnou otázku divadla a jeho schopnosti komunikovat s divákem. Werther, který se ocitá na jevišti zcela osamocen, je vystaven hraní a předvádění. Vše se odehrává v jeho představách, snech a vůli a vše, co hraje, adresuje svému příteli Wilhelmovi, kterého zastupuje hlediště – tedy divák. Wertherovo šílenství a neschopnost soustředit se mají kořeny v nenaplněné lásce, v nemožnosti mít toho druhého. V závěru se pak stává psychicky vyšinutým klaunem, jehož jediným východiskem je sebevražda. Inscenace také řeší problémy cizopasné závislosti, potřeby být ve vztahu třetím. A v neposlední řadě se zde objevuje také téma umělecké geniality.Inscenace je autorským projektem studenta činoherní režie na JAMU Jána Mikuše. Balancuje na hraně patosu, melancholie, humoru a cynismu. Chce ukázat osobitý názor na divadlo i nové klaunství a ptá se, zda klaun při svém „vyrábění humoru“ něco prožívá…
Ján Mikuš byl za svou autorskou transformaci Goethova románu oceněn – v rámci přehlídky „příští vlna/next wave“ – v kategorii alternativní divadlo jako Objev roku 2009.


Nechci a nedokážu inscenaci zkoušet. Mám pocit, že každou zkouškou se připravuji o život, každou zkouškou připravuji o život svou postavu. Proč zkoušet? Sám sebe vystavím autentické zkušenosti, postavím se před diváky a snažím se vzpomenout, jak jsem to chtěl zahrát. Koncept je v hlavě. Divák je zvyklý chodit do divadla. Je zvyklý odhalovat skutečné věci, je zvyklý sledovat někoho, kdo dělá, že vlastně o nic nejde.
A přitom opravdu o nic nejde. Divadlo je směšné. Proto je pro mne vzorem divadla cirkus a podstatou divadelnosti je klaun.

Ján Mikuš


Právě ve Wertherovi, Wertherovi se objevily všechny podoby a druhy klaunství. Hlavní a jediný klaun – Werther – byl veselý, smutný, sladký, nechutný, opilý alkoholem i láskou a nakonec vysvobozený živou smrtí. Hranice absurdnosti lidského konání a sebedestrukce se neustále posunovala a nezastavila se ani u nejdůležitějšího lidského rozhodnutí. I když přejít na druhý břeh nebylo nijak snadné.
Lenka Dombrovská, Divadelní noviny 2009/21


Werther, Werther je podařená divadelní hříčka. Autor sice literární klasiku neobohatil o výrazně nové obzory, podařilo se mu však Werthera podat způsobem, který původní poselství díla ctí i při použití nových a netradičních divadelních forem.

 
Spoločnosť nadväzuje na tradíciu výraznej slovenskej skupiny Bežná skupina. /Bežná skupina, za základ považuje bežnosť, slovo ktorého koreňom spoločnosť myslí - bežať. ... ... ... ... clown company, theater scene, field voltage, art, art, art, art brut, poets, dancers, performance, theatre, new drama, engagement, happenning, site specific art, clown, clown, клоун, клоун, клоун,bohóc, bohóc, ピエロ, ピエロ, ピエロ, ピエロ, klaun, šašo, gašpar